Chick Corea & Return To Forever

Orchestry trumpetisty Milese Davise se od poloviny padesátých let staly doslova líhní talentů, které pak vesměs ovlivnily celý další vývoj moderního jazzu. Patří mezi ně také hráč na klávesové nástroje Chick Corea, špičkový představitel elektrického jazzu sedmdesátých let.

Armando Chick Corea (nar. 12. 6. 1941) vyrostl v Chelsea nedaleko Bostonu a je často považován za potomka některého z latinskoamerických národů. Coreův vztah k hudební tradici těchto národů však nemá genetický podklad, nýbrž je spíše výsledkem vlivu okoli jeho prarodiče totiž pocházejí z Evropy: jedna větev ze Sicílie, druhá z Kalábrie. První krůčky světem hudby učinil pod vedením svého otce, hudebníka a učitele klavíru. Později hrával s různými orchestry v New Yorku, kde také během spolupráce s kvintetem Blue Mitchella začal komponovat. Další dva roky doprovázel tenorsaxofonistu Stana Getze a pak, po epizodím tříměsíčním turné se zpěvačkou Sarou Vaughanovou, došlo k oné historické součinnosti s Milesem Davisem, která upozornila na nový slibný talent posluchačský okruh a byla   zachycena pro budoucnost na úspěšných albech In A Silent Way a Bitches Brew.

Když pak Corea opustil Davisova ochranná křídla, založil společně s altsaxofonistou Anthonym Braxtonem, basistou Davem Holandem a bubeníkem Barrym Altshulem skupinu Circle; ta se však stala pouze prologem ke Coreovu pozdějšímu souboru, jehož barevné spektrum ozvláštnil v roce 1972 hlavně brazilský hráč na bicí nástroje Airto Moreira se svou ženou, zpěvačkou Florou Purimovou.

Kvartet Circle sice předváděl pozoruhodný jazz avantgardního ladění, ovšem trpěl stejně pozoruhodným nedostatkem příležitostí k veřejnému vystupování (jeho projev je zachycen na albu Paris Concert). Mezníkem v činnosti souboru Circle na basu v něm už tehdy hrál Stanley Clarke, byl odchod Moreirův a jeho zpívající manželky, kteří dali přednost samostatné kariéře. Corea pozměnil nejen složení skupiny, ale i její celkové zaměření: nový přístup k volbě repertoáru znamenal současně i nový způsob jeho zpracování i nový komplexní zvuk.

Současný sound kvarteta nazvaného Return to Forever je výsledkem soustředěné snahy čtyř osobností, jejichž vzájemné porozumění i cit pro vyjádření nálad a pocitů hudební formou je opravdu nevšední. Vedle Corey, který je určující osobností nejen jako skladatel, ale především jako hráč na akustický a elektrický klavír, syntezátory, varhany Yamaha, klarinet i různé bicí nástroje jej vytváří mladý, ale mimořádně talentovaný sólový kytarista Al DiMeola; pochází z Jersey City, kde vstřebal do svého projevu prvky nejen jazzu a rocku, ale také klasické hudby i hudby amerického venkova.

Hráčem s výtečnou pověstí je basový kytarista Stanley Clarke z Filadelfie, který začínal jako patnáctiletý na housle a cello, v osmnácti již byl strůjcem basové linky v kvintetu Horace Silvera a s Coreou si velice dobře rozumí.

Posledním členem kvarteta je bubeník Lenny White, newyorský rodák, jenž se věnuje hře na bicí nástroje od čtrnácti let a v seznamu kapel, s nimiž hrál, nechybí Freddie Hubbard, Gil Evans, Stan Getz či Miles Davis (jeho první gramofonovou deskou byla právě Bitches Brew). Všichni čtyři se netají názorem, že spolu hrají především proto, že je to těší a baví a výsledky jejich snažení to nesporně potvrzují.

„Měním se jako člověk, mění se mé ideály a mění se i má hudba. Dnes už netoužím hrát free jazz, avantgardní hudbu, kterou jsem dříve produkoval. To, co nyní dělám, je shodné s tím, co dělat chci. A jestliže se posluchačům moje hudba líbí, usmívají se při ní a po koncertě mají sami chuť do tvořivé činnosti, je to podle mého názoru pozitivní přínos. To ve mně vyvolává přesvědčení, že jsem se rozhodl pro správnou věc."

Chick Corea

Ve srovnání s repertoárem skupiny Circle jsou dnešní skladby daleko více předem připraveny a ohraničeny skladatelovým záměrem a aranžmá, i když k menším experimentům se příležitost vždy najde. Současně se rychle rozšiřuje okruh fanoušků Return to Forever, který se dříve skládal především z aktivních hudebníků, v poslední době však v něm přibývá příznivců nejen z jazzových kruhů, ale také z rockových luhů a hájů. Nesporně se o to zasloužila i výrazná změna koncepce: Corea totiž v poslední etapě svého uměleckého vývoje klade hlavní důraz na sdělnost své hudby. S velkou oblibou se také pouští do filosoficky laděných úvah o jejím smyslu a poslání.

V jeho rozhovorech s novináři se setkáme s nepříliš hlubokomyslnými sentencemi o všelidských ideálech, nutnosti šťastného života a zbytečnosti jakéhokoli utrpení a bolesti, o nutnosti poznání vlastního já či o tvůrčí svobodě. Jazzmanů, kteří takto uvažují o své hudbě, není právě mnoho. Ale snad je to dobře, protože smysl práce každého hudebníka spočívá především v přímém působení a dopadu jeho hudby, což nelze nahradit žádnými úvahami.

Myslím, že Corea zbytečně rozvíjí pletivo svých názorů o sdělnosti projevu místo aby jednoduše přiznal, že chce hrát hudbu, která by se jeho posluchačům líbila, které by rozuměli - a která by také zajistila jeho skupině široký ohlas a popularitu. A že dnes už kvarteto proslulé skutečně je, to potvrzuje zájem o nahrávky Return to Forever i nejlepší umístění souboru i jednotlivců v anketách hudebních časopisů.

Stanislav Titzl

Poznámka pana Modrovouse - původní album, se jmenuje Where Have I Known You Before. Vydání s jiným obalem a názvem bylo, z důvodu obav držitele hudebních práv z nekontrolovatelného rozmnožování (obohacování) ve východním bloku.