Led Zeppelin - Led Zeppelin

Možná, že někoho z vás napadne, proč se vracet k albu, které vzniklo už v roce 1969. Třeba proto, že návrat ke kořenům (což praví jedno africké přísloví) není často k zahození, a pak také proto, že první album skupiny Led Zeppelin znamenalo pro soubor raketový start ke světovému věhlasu. V nejrůznějších souvislostech a shrnujících článcích či analytických studiích rockové hudby se často uvádí, že právě první album kvartetu Led Zeppelin zahájilo novou, "pobeatlesovakou éru, která byla ve svých počátcích sice poznamenána syrovostí projevu někdy až na hranici únosnosti, ale přesto z ní bylo na hony citit snahu o bourání vžitých představ, konvenci, hudebních klišé a průhlednosti šlágrových popěvků, tedy atributů, které jsou průvodním znakem populární hudby od nepaměti.

Je pravda, že album s pořadovým číslem I nepatří v diskografii skupiny k nejvýše hodnoceným, přesto však znamená významný milník nejen v názoru na rockovou tvorbu, ale také ve vývoji rockové hudby a interpreta s výjimkou dvou bluesových skladeb černošského autora/interpreta Willieho Dixona a jednoho tradicionálu v Pageové úpravě najdeme hned na albovém debutu Led Zeppelin výhradně vlastní skladby. 

O všechny z nich se autorsky (popřípadě ve spolupráci s ostatními muzikanty) postaral Jimmy Page, který v roce 1968 tento londýnský soubor založil. Jimmy Page (1944), londýnský studiový kytarista to začátku šedesátých let, dostal nabídku hrát se skupinou The Yardbirds v roce 1965, kdy kapelu opustil Eric Clapton. Namísto toho však se Page vrhá do dobrodružné práce hudebního producenta a příležitostně se objevoval i jako pólista na singlech (produkoval třeba Johna Mayalla, sám na točil například She Just Satisfies). Nakonec v roce 1986 vystřídal v sestavě Yardbirds basového kytaristu Paula Samwella-Smithe a ještě na sklonku téhož roku přenechal basovou kytaru Chrisovi Drejovi, aby se věnoval kytaře sólová po boku Jeffa Becka. Když posléze Beck skupinu opustil, převzal kompletně úlohu sólového kytaristy. V roce 1968 se Yardbirds rozešli a Jimmy Page založil nový soubor. Nejprve působil pod názvem New Yardbirds (to proto, že původní kapela byla velice dobře zavedené viz například nahrávky For Your Love, Heart Full of Soul & Evil Hearted You nebo spoluúčast na filmu režiséra Michelangela Antonioniho Zvětšenina), posléze změnil jméno na Led Zeppelin.

Od října roku 1968 se tedy datuje existence skupiny Led Zeppelin; vedle Jimmyho Page se vní prošli následující muzikanti: zpěvák Robert Plant (1948), hráč na basovou kytaru a klávesové nástroje John Paul Jones (1946) a bubeník John Bonham (1948), Jonese si Page vyhlédl při svých toulkách nahrávacími studií, Planta našel v birminghamské skupině Band of Joy, kde také bubnoval Bonham. Jak pravi encyklopedie, první album bylo hotové za třicet hodin studiové práce, především proto, že vize nového hudebního seskupení Jimmy Page měl naprosto konkrétní představu a podobě prvního alba a tuto představu s ním sdíleli i ostatni hudebnici kvartetu.

Produkce skupiny Led Zeppelin je lekcí, nebo chcete-li učebnicí toho, čemu se říká hardrock. Nic zde není nakašírované nebo upravené v rámci hesla "aby to vypadalo", všechno je spontánní, živočišné a dravě útočné. A to je možné říci i o nahrávkách na první poslech klidnějších, pod jejichž zdánlivým nevzrušením je cítit spontánní napětí sopky před výbuchem. A co je nejdůležitější - za vším je naprostá samozřejmost, technická jistota, hráčská invence a nezkrotnost, tolik kontrastující s řadou podobně stylově zaměřených souborů. Pageova sólová kytara si dokonale rozumí s Plantovým vypjatým vokálním projevem (Plant hraje rovněž na foukací harmoniku), kompaktní zvuk dotváří Jonesova agresivně dunící baskytara a přesný kulomet bicich Johna Bonhama. Všechno tu zapadá do sebe bez zřetelnějších zádrhelů, vše je podřízeno výslednému efektu, který je utvářen naprostým souzněním všech čtyř muzikantů.

Ve čtyřiasedmdesátém roce se "Zeppelini" objevili na prvním místě ankety hudebního týdeníku New Musical Express hned ve dvou kategoriích - jako nejlepší světová skupina, Plant bodoval jako zpěvák. Je však zbytečné vypočítávat úspěchy v nejrůznějších anketách a žebříčcích, protože i čelná obsazení často nejsou ještě měřítkem kvality. Je potěšitelné, že v tomto případě šel komerční úspěch ruku v ruce s uměleckými hodnotami; soubor Led Zeppelin na dlouhou dobu určoval hudební trend a výrazně poznamenal tvářnost hudební scény. Třeba hned v roce 1970 si jednu ze skladeb skupiny (Whole Lotta Love) vybral do svého repertoáru kytarista Alexis Korner a se studiovým seskupením CCS s ní slavil na gramofonové desce triumf.

Hudba skupiny má své kořeny v tradicích rhythm and blues, blues  a rock'n'rollu; dalo by se tedy bez uzardění napsat, že vlastně nic převratného na hudební scénu nepřinesla. Přesto však by toto tvrzení bylo přespříliš kategorické - soubor dokázal (a dokazuje), že rocková tvorba může mít mnoho tváří a proměn, ale že jen několik souborů z té přehršle se může stát trvalou součástí análů hudebního vývoje. "Zeppelini" do této kategorie nesporně patří, už proto, že v jejich tvorbě se mísí staré známé postupy a prvky v neobvyklou směsici, která nepostrádá nervní napětí, obrovskou vnitřní (i když namnoze třeba jen tušenou) energii a spontánnost. Navíc jsou všichni hráči nejen vynikající technici, ale také přemýšliví muzikanti, kteří dokáží z hudebních témat vytěžit maximum.

Dalo by se tu mluvit o prvních čtyřech albech skupiny, která nenesou názvy, jenom čísla (to čtvrté je navíc označeno pouze grafickými symboly), o nepříliš povedené dlouhohrající desce Houses of the Holy, o grandiózním úspěchu alba Physical Graffiti, atd. atd., o tom, že hned dva gramofonové přebaly (Led Zeppelin III a Physical Graffiti) najdeme v reprezentativní publikaci mapující tuto oblast výtvarného umění (The illustrated history of Rock Album Art, Octopus Books Ltd., London, 1979), nebo o skutečnosti, že všechny desky souboru jsou "platinové".

Je samozřejmé, že od doby, kdy vzniklo album Led Zeppelin I, se na rockové scéně mnohé změnilo. A nejen v muzice - také bičující světelné efekty, kouřové clony, suchý led a laserové paprsky, s nimiž Led Zeppelin přišli na koncertní pódia, jsou dnes už u mnohých souborů samozřejmostí. Přesto je však sympatické, že se ani s odstupem let (a ta jsou pro rockovou muziku někdy pořádně nemilosrdná) z nahrávek skupiny nevytratilo elektrizující napětí přeskakující z jednoho hudebního nápadu na druhý. A že tu těch nápadů není málo, to zjistíte sami.

Sleeve-note Miloš Skalka 1982