John Coltrane - Odkaz

Černošský tenor saxofonista John Coltrane nepatří v dějinách jazzu k osobnostem tak slavným jako třeba Louis Armstrong, Duke Ellington, Charlie Parker, jeho zásluhy, význam a vliv jsou však obrovské a trvalé. Než se pokusÍme naznačit důvody, proč tomu tak je, načrtněme nejdříve Coltranovu životní a uměleckou dráhu.

Coltrane se narodil v roce 1926 v Severní Karolinë (město Hamlet dalo světu i osobnost Milese Davise) a jeho hudebnická kariéra, inspirovaná otcem, byla rychlá a důsledná. 

Prošel nižším hudebním vzděláním, získal praxi ve školních a vojenských orchestrech a již ve dvaceti letech byl angažován jako tenorsaxofonista do rhythm & blues orchestru Eddieho Vinsona. Pak hrál s předními jazzovými hudebníky, hlavně s Milesem Davisem v jeho proslulém novátorském combu, s Dizzy Gillespiem, Earlem Bosticem, Johnny Hodgesem, opět s Davisem a s Theloniem Monkem. 

V roce 1960 zformoval vlastni skupinu (The John Coltrane Quartet), která v průběhu první poloviny šedesátých let vyzrála v jeden z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších souborů jazzové historie. Coltrane zemřel předčasně v roce 1967 v huntingtonské nemocnici na Long Islandu. Ačkoliv jeho hudební inovace byly ještě koncem padesátých let vysmíváný, přece stál v polovině šedesátých let na vrcholu slávy. V roce 1965 jej čtenáři Down Beatu prohlásili za nejlepšího tenorsaxofonistu a jeho desku A Love Supreme za nejlepší LP roku; byl zařazen do Síně slávy…

V čem tkvěla Coltranova velikost? Odpověď můžeme jen naskicovat: Především v umělecké ryzosti. Rostl z velkých vzorů a poctivě se k nim hlásil (Ch. Parker, D. Gordon, E. Dolphy, Th. Monk, M. Davis ad.). Záhy však cítil, že k jejich pokladu by měl přidat něco nového. Prožíval vše s nesmírnou intenzitou a právě tak intenzivně o všem přemýšlel. Aby dokázal tento svůj vnitřní svět vyjádřit, trávil nekonečné hodiny prací na nástrojové technice, na odkrývání nových zvukových možností, na rozvíjení harmonického konceptu... 

Svůj přístup k tvorbě vyjádřil krásnými slovy: "Vše, co může hudebník učinit, je dostat se co nejtěsněji k pramenům přírody a pocítit tak, že je její součástí. Potom musí udělat všechno pro to, aby to dokázal vyjádřit. Pak to může zkusit předat dál." 

Coltrane dokázal dvakrát překročit svůj vlastní stín. Poprvé, když se v druhé polovině padesátých let osvobodil z drogové závislosti, a podruhé, když se v posledním údobí svého života dokázal vymanit z tvůrčích schémat, jež dříve sám spoluvytvářel, a postavil se po bok mladších hudebníků hledajících nové způsoby jazzového vyjádření a sdělení (Ornette Coleman, Pharaoh Sanders, Archie Shepp aj.) a stal se průkopníkem stylového free jazzu.

Náš výběr ze snímků Johna Coltrana se zaměřuje k prvnímu velké mu vrcholu jeho tvorby na zlomu padesátých a šedesátých let, k době, kdy se Coltrane začal prosazovat nejen jako skvělý improvizační sólista, ale i jako vůdčí síla svých malých skupin a jako skladatel. 

Název úvodní nahrávky Giant Steps je odvozen z charakteristicky lomené (nejdříve prudce klesající, pak ještě výrazněji stoupající) melodie navozující dojem velké a nezkrotné energie. Tento dojem je ještě zesilován bezprostředně následujícím Coltranovým sólem, které posluchače strhává dravým pohybem a energickým, výrazným tónem. Flanaganovo zvukově ,,řídké,, klavírní sólo silně kontrastuje s Coltranovým dynamickým projevem a spoluvytváří vlastně architektonický oblouk napětí uvolnění napětí. Tento postup ostatně uplatňuje Coltrane ve svých snímcích častěji. Skladba Giant Steps má ve vývoji moderního jazzu klíčové postavení zejména pro svou harmonickou složku.

Balada Naima přináší hudbu plnou jemného a zároveň výrazově naléhavého lyrismu. Jemnost je nesena povahou melodického nápadu i harmonii, naléhavost užitím ostinátního principu opakováním basových figur, nad nimiž se odviji křehké hudební dění. Arabské jméno Naima měla první Coltranova žena. Měla na svého muže velký duchovni vliv a pomohla mu i při boji s návykem na drogy.

Málokterá nahrávka poskytuje na tak malé ploše tak instruktivní ukázku rozmanitosti Coltranových improvizačních postupů, jako Fifth House. Rozpětí sahá od drobných, sotva znatelných posunů ve frázování výchozího tématu až po ražbu velmi odlehlých, komplikovaných melodicko-rytmických struktur, jež vystupuji jako vnitřně kontrastujíci prvky. 

Za povšimnutí stojí i neustálé proměny tónu Coltranova saxofonu až po dvojzvuky v závěru skladby. Tyto tónové kvality právě včetně vícehlasé hry se projevují v míře ještě nápadnější v další nahrávce, ve skladbě Harmonique, jejíž název je odvozen z hojného využívání vyšších harmonických tónů. 

Nahrávka však přináší i další pozoruhodné prvky. Představuje zemité a spiše drsné blues a je přitom koncipována ve 3/4 taktu a uplatňuje prudkými melodickými skoky hudební humor upomínající na projevy Th. Monka. Balada I'll Wait And Pray přináší opět náladový kontrast. Patří k jazzovým standardům, nikoli však k oněm nejhranějším. Coltranovo sólo zde běží průběžně celým snímkem, vyznačuje se využíváním vyšších zvukových poloh nástroje a zvláštní vřelosti a intenzitou prožitku.

Skladba Cousin Mary má představovat pokus o hudebni portrét Coltranovy příbuzné zemitost, temperament nalézají své zobrazení v rytmické naléhavosti tématu, v užití riffové techniky a v bluesové náladě. Plnokrevná, spíše dramatická hudba předchozího snímku je střídána jemnějším a komornějším projevem nahrávky Blues to Bechet.

Coltrane zde skládá hold jednomu z největších hráčů na soprán saxofon a činí tak pochopitelně soprán saxofonem. Krátkými, jednoduchými, výraznými frázemi upomíná na Bechetovu nezapomenutelnou hru a jeho cítění blues. V žádném případě však Becheta nekopíruje a naopak místy ukazuje polohy, kam se jazz ve svém novějším vývoji dopracoval.

Coltrana na tomto snímku doprovázejí jen kontrabas a bicí. Název snímku Like Sonny připomíná, že Coltrane použil jako východisko pro svou kompozici jednu drobnou figuru Sonnyho Rollinse, která se mu zalíbila. Je to velice pohyblivá, dobře zapamatovatelná hudební myšlenka s jemným latinskoamerickým přídechem Village Blues patří k emocionálně vypjatým Coltranovým projevům, náladově spíše těžkomyslným. Rozvíjí se nad basovým ostinatem, začíná klavírním sólem, jež Coltrane přejímá a rozvíjí.