John Lennon – Live In New York City

Koncert, z něhož pocházejí nahrávky tohoto alba, se uskutečnil v newyorské Madison Square Garden 30. srpna 1972 společnost EMI je uvedla na trh se čtrnáctiletým zpožděním, šest roků po zákeřné smrti hlavního protagonisty Johna Lennona (1940-1980). Přestože průvodními znaky hudební oblasti, k níž patřila Lennonova tvorba, jsou především aktuálnost a rychlé střídání jejích idolů, stojíme v tomto případě tváří v tvář jedinečné osobnosti, z jejíhož předčasně uzavřeného odkazu dodnes nevyprchalo kouzlo ani přesvědčivost umělecké výpovědi, jimiž fascinoval bezmála dvě dekády své současníky. Skutečnost, že Lennon o jeho hudba mají své obdivovatele i v nespočetných řadách dorůstající mládeže dneška, která v éře jeho beatlovské slávy nebyla ještě na světě, vypovídá o výjimečnosti jeho zjevu lépe než cokoli jiného.

Ačkoli žádná z jedenácti skladeb alba zde nezazněla premiérově (jistou výjimkou je Lennonova verze klasického Presleyho hitu Hound Dog) a sestava doprovodné skupiny nehíří  v rockovém světě tak vyhlášenými jmény jako předešlé varianty Plastic Ono Bandu s kytaristy Georgem Harrisonem a Ericem Claptonem, varhaníkem Billym Prestonem či s bubeníky Ringo Starrem a Keithem Moonem, je tato kolekce cenná hned v několikerém ohledu.

Předně se můžeme domnívat, že právě podobný druh spontánního, syrového a dodatečnými zásahy nikterak nedotčeného muzikanství, jaké je zachyceno na těchto živých nahrávkách, byl nejspíše oním Lennonovým ideálem, s nímž se svého času pustili s Beatles do práce na albu Let It Be. 

Víme už, že tato jejich snaha nahrát poctivé a nefalšované album vyšla nakonec naprázdno a výsledek byl tak trochu pravým opakem původního záměru. Za druhé, jak ještě uvidíme, vydává každá z těchto skladeb je celková atmosféra koncertu neobyčejně věrohodné svědectví o své době, myšlenkách a problémech, které tehdy Lennona zaměstnávaly. A konečně je tu Johnův zpěv: přímočarý, neučesaný, nabitý spodními proudy rockové tradice i živočišnou vitalitou jeho vlastní osobnosti, patřící ve svém oboru dodnes k těm nejlepším z nejlepších.

Začátkem roku 1972 vypršelo Lennonovi šestiměsíční vízum k pobytu ve Spojených státech. 6. března zamítl příslušný úřad jeho žádost o prodloužení a označil další Lennonův pobyt v USA za nežádoucí s odvoláním na čtyři roky starou aféru s přechováváním narkotik v jeho londýnském bydlišti. Skutečným důvodem byla Lonnonova politická aktivita. Krátce předtím se angažoval v hnutí za práva amerických Indiánů, zlepšení poměrů v amerických věznicích a vystoupil na podporu nespravedlivě uvězněné aktivistky v boji proti rasové segregaci Angely Davisové. 

Nejhůře ze všeho nesla vládnoucí Nixonova administrativa Lennonův jednoznačně proklamovaný nesouhlas s vietnamskou válkou a osobní kontakty s politickými radikály, kteří v tomto období nadcházejících prezidentských voleb vyhlásili program. S Nixonem na smetiště, který korespondoval s Lennonovým vlastním heslem “Rockem za mír a osvětu".

O tom, že nešlo o pouhou propagandu, svědčilo dvojalbum Sometime In New York City, nahrané na jaře 1972, jímž se s Yoko Ono přihlásili k brechtovské tradici politických songů ve skladbách, které už svými názvy nevěstily republikánským jestřábům ani jejich souputníkům v britské konzervativní straně nic dobrého: zcela nedvojsmyslná Angela, Attica State (název americké věznice, kde předtím došlo ke krvavému potlačení vzpoury) Sunday Bloody Sunday a The Luck Of The Irish, obě reagující na brutální vraždy civilistů v irském Londonderry. 

Pochází odtud i otevírací skladba tohoto alba New York City s narážkou na pe- uliční demonstrace, střetnutí s policií i vlastní písňový politický manifest Power To The People (Moc lidu), který vydal na singlu o rok dříve. Ze stejného zdroje je také společná píseň Johna a Yoko Woman Is The Nigger Of The World. Nad typickými slowrockovými triolami se ozývá téměř mazlivá melodie jakoby vypůjčená od Marvelettes, Shirelles či jiné černošské dívčí skupiny, které na přelomu 50 a 60. let učarovaly začínajícím Beatles. Kontrastuje s ní krutý text o osudu žen v současném světě v duchu myšlenek feministického hnutí 70. let: 

“Žena je otrok otroků Jestli mi nevěříš, začni křičet / Necháváme ji vychovávat děti až je z ní tlustá stará máma / Tvrdíme jí, že jediné místo pro ni je u plotny a pak si stěžujeme, že není dost noblesní.” 

V zastřenější podobě probleskne totéž téma z písně Well, Well, Well z LP Plastic Ono Band, nahrané v říjnu 1970 po návratu z psychoterapeutické kůry v Kalifornii: 

"Seděli jsme a mluvili o revoluci jak dva milenci nd slunci / Mluvili jsme o ženské emancipaci a jak dělat věci dobře..." 

Jiné skladbě z téže desky Mother, jejíž introspektivní text byl inspirován zážitky Lennonovo vlastního dětství ("Matko... Chtěl jsem tě, tys nechtěla mě... Otče... Potřeboval jsem tě, tys nepotřeboval mě...") předesílá John ovšem vysvětlení, odkazující s jistou nadsázkou na její širší platnost: 

“Spousta lidí se domnívá, že je to jen o mých rodičích. Ve skutečnosti je to o 99 % rodičů, ať už živých či polomrtvých."

Ke své beatlovské minulosti se John vrací symbolickou, byť typicky Lennonovsky zašifrovanou výzvou k pospolitost Come Together, která kdysi otvírala album Abbey Road. Z vlastní singlové produkce pobeatlovského období zde figurují Cold Turkey a Instant Karma.

První je pozoruhodně otevřenou autobiografickou výpovědí o pocitech narkomana, toužícího se zbavit svého prokletí, jejíž naléhavost je v této verzi podtržena ještě sugestivnějším hudebním doprovodem než na původní nahrávce s Harrisonem. Druhá přináší nad jednoduchými harmoniemi prostý nápěv, jehož textový obsah byl v době povolávacích rozkazů do Vietnamu zcela očividný: 

“Říkají, že na vás přijdou a praští vás přímo do hlavy / Tak se seberte / brzo už budete mrtví." 

Poslední verze vyústí v přihlášení k onomu nebi na zemi, o kterém už kdysi zpívali V+W: 

“Musíš poznat svého bratra / Proč jsme vlastně tady ne, aby jsme žili ve strachu a bolesti / Proč hledat Boha / když je všude, I tady." 

Závěrečný refrén je nakažlivý stejně svým textem jako hymnickou melodií z rodu těch, které o něco dříve vycházely z autorské dílny dvojice Lennon - McCartney: 

“Všichni záříme dál / jako měsíc, hvězdy a slunce."

Lennonův optimismus nebyl ovšem nikdy z laciného světa, který pohříchu zobrazuje zdrcující část produkce tuctové pop music současnosti. Jeho touha po životě, která prostupuje zemitým blues It's So Hard z alba Imagine, má svůj rub, vyjádřený na konci každé sloky přiznáním a obavami, které v zrcadle Lennonovy tragické smrti nabyly tragického významu: "Je to tak těžké Někdy mám pocit, že to nepřežiju". Týž Lennon se však na tomto svém posledním společném koncertu a Yoko Ono, jehož výtěžek byl věnován charitativním organizacím pečujícím o mentálně postižené děti, obracel v jedné ze svých nejlepších písní Imagine na posluchače slovy: 

“Představ si všechny lidi / jak žij život v míru / Můžeš říct, že jsem snílek / ale nejsem jediný / Doufám, že jednou se k nám přidáte / a svět bude jako jeden člověk." 

Tisíce lidí, kteří v onu středu na konci srpna 1972 opouštěly Madison Square Garden, kráčely dolů po Páté avenue a nahlas si spontánně zpívaly Give Peace A Chance (Dejte šanci míru).

Antonín Matzner