Louis Armstrong – 20 Golden Hits By Louis Armstrong

Představovat Louise Armstronga (1900-1971) by bylo věru zbytečné. Kromě snímků, raztroušených po různých antologiích, vyšla u nás deska, na níž Armstrong vypráví a hudebně ilustruje vlastní životopis, vynikající komplet klasických blues v jeho podání, soubor jeho největších hitů, dueta s Ellou Fitzgeraldovou, i záznam jeho koncertu v pražské Lucerně.

Přesto je však přehlídka jeho dvaceti hitů (už jen okolnost, že jde skutečně o dvacet nekrácených nahrávek na jediné desce, je jistě mimořádné) v jistém smyslu nejnázornější ilustrací jeho životní dráhy. Pravda, chybí na ní alespoň něco z klasických snímků Armstrongovy Horké pětky nebo Horké sedmičky z let 1925-1928. Pro přátele jazzu zůstane  právě  toto  obdobi  Armstrongovým nejcennějším  přínosem. 

Tehdy  se rodil velký sólista , který  se  nejen  prosadil  jako  nejvýraznější  osobnost  první historické etapy jazzu, ale  (a  tady  nejde  o  žurnalistickou  zálibu  v  silných  slovech)  vskutku  geniálně  vytvořil, a na dlouhou dobu uzákonil nový způsob melodického i rytmického myšlení, který za svůj přijali jazzoví hudebníci dalších generací i jejich posluchači. Tyto snímky se budou nadále objevovat v historických antologiích a kritika je nepochybně poctí přídavkem nesmrtelnosti. Jenže v moderní populární hudbě, jejíž dějiny se datují teprve od počátku našeho století, bude mít nesmrtelnost možná poněkud jiné parametry než v důstojném evropském umění. A tento specifický druh nesmrtelnosti připadne možná Louisu Armstrongovi ještě za něco jiného než za jeho historický přínos jazzu.

Na počátku třicátých let nebylo již pochybnosti o Armstrongově prvenstvi v první historické etapě jazzu. Ale právě tehdy se dosud zdánlivě přímočará cesta neworleánského trumpetisty začíná zauzlovávat a svými meandry pokrývá stále širší plochu. To, co vytvořil pro jazz - především zvláštní cit pro frázování a členění melodické linky, a vytěžení nových estetických podnětů z hlasových a tónových témbrů - začíná Armstrong postupně uplatňovat i na materiálu, který je dostupnější širšímu okruhu obecenstva než jen kolegům - jazzovým hudebníkům, příslušníkům černošských ghet v New Orleansu, v Chicagu nebo v New Yorku, a aficionádům, kteří mezi posluchači bílé barvy pleti tvoří beznadějnou menšinu.

Na jeho trubku (ale především na jeho hlas, neboť v tomto procesu  roste  význam  Armstronga  -  zpěváka,  který  odsunuje  Armstronga  -  trumpetistu na druhou kolej) si začínaji zvykat ti, kteří o jazzu mají jen neurčité představy a pramalý zájem. Vedle vytvoření nového jezzového stylu se Armstrongovou zásluhou postupně stává i prosazení nových kvalit v populární hudbě, do níž tento druh jazzu stále vydatněji proniká. A právě tento vývoj ilustruje naše deska.

Je to vývoj dlouhodobý a pracný. Vždyť první "zlatou desku" - nejčastěji používané měřítko úspěchu  získává  Armstrong  až  v  64  letech  za nahrávku písně "Hello, Dolly”. Děje se tak v době, kdy většina zpěváků dosahuje svých prvních zlatých desek dávno před třicítkou.

Název Dvacet zlatých hitů nelze tedy brát doslovně. Jde prostě o nahrávky, které ve své době měly pozoruhodný úspěch, byť nebyly pozlaceny právě miliónovým prodejem. Nejstarším z nich bude dnes už téměř půl století. Tak z druhé poloviny třicátých let pocházejí snímky označené Louis Armstrong a jeho orchestr. Přinášejí zajímavou směsici repertoáru, "When The Saints Go Marching in” je ovšem klasické téma neworinánského jazzu, a jeho nahrávce vévodí jeden z nejvýznamnějších trombónistů předswingového obdobi, Jack Higginbotham. "You Rascal You" (s textem, začínajícím verši "A2 to budou čerti smažit, to mě teprv bude blažit") je trochu prostořeká záležitost, příznačné pro kabaretní stylizaci černošské zemitosti. Písničku "Our Monday Date" napsal Armstrong se svým tehdejším partnerem Earlem Hinesem ještě ve dvacátých letech. Ale "The Gypsy nebo "Ramona” dokazují, že Armstrong byl už populární hvězdou takového formátu, která se velice po svém dokázala vyrovnat i s velkým dobovým šlágrem. K přímo programovým snímkům swingového období patří "Swing That Music” s orchestrem Jimmyho Dorseye -  mimochodem jediná nahrávka s doprovodem typického swingového big bandu, který byl pro Armstronga příznačný ve značné částí třicátých let.

Tutéž éru však vybavují i společné nahrávky s vokální skupinou bratří Millsových: "In The Shade Of The Old Apple Tree" a "The Flat Foot Flogee", malá etuda v harlemském módním slangu, která se u nás tehdy zpívala s významově zcela odlišným, ale zvukomalebně recesním textem "Plesk, plesk, plochá noha pláce na plech, na plech, na plech, na plech”.

Poválečné snímky už představují vesměs vědomé návraty k tradici klasického jazzu nebo jeho folklorních kořenů. Na jedné straně tu stojí Armstrongovy All Stars s neworleánským "Basin Street Blues” nebo se skladatelskými příspěvky svých členů (např. pianisty Billyho Kyla "Pretty Little Missy"), na druhé swingující reprodukce spirituálů se sborem vynikajícího aranžéra Sy Olivera ("Shadrack", "Go Down Moses", "Down By The Riverside", "Rock My Soul". A k tomu několik melodií, které vedle zlatého úspěchu "Hello Dolly" poznal v Armstrongově podání asi největší počet posluchačů ("Skoklaan", "Ko Ko Mo", "C'est Si Bon” nebo slavný "Blueberry Hill").

Časový rozdíl mezi nejstaršími a nejnovějšími snímky zabírá téměř dvě desetiletí, historický rozdíl mezi jejich tématy je ještě větší. Společným pojítkem je ovšem Armstrongův hlas a způsob zpěvu, který se příliš nemění. Deska sestevená podle jediného kritéria totiž úspěšnosti se tak vlastně stává antologií, aniž by o to usilovala.

Většina posluchačů k ní jistě při poslechu takto přistupovat nebude, a tak to také má být. Spolehlivou známkou "klasiky” v populární hudbě je její schopnost poskytovat potěšení bez ohledu na kritéria historiků. Necelé půl století, které  uplynulo  od  nejstarších  snímků,  není  z  hlediska  věčnosti  tak  dlouhá  doba.

Ale populární hudba má asi trochu jiná měřítka nesmrtelnosti. Možná, že právě jim odpovídá tato deska dokonale.

Lubomír Dorůžka