Mixtape - Britpop

Vítejte u prvního dílu našich hudebních mixtapů, ve kterém si dnes skrze více i méně známé nahrávky přiblížíme jeden z nejvýraznějších podžánrů alternativního rocku devadesátých let britpop.

Coby určitá reakce na americkou grunge scénu se jednalo o styl tak rozmanitý termín, kterýmu kolem roku 1994 přiřkla média, dokáže být v mnoha ohledech poněkud zavádějící. V jeho řady sečítalo mnoho kapel, které se přes své osobité přístupy kolektivně vyznačovaly především svojí stoprocentní britskostí, ať už zrovna cítily nutkání ji oslavovat, kritizovat či si z ní utahovat, občasi vše zároveň. V mnoha ohledech tak plynule navázaly na základy, které během britské beatové invaze 60. let položili umělci jako Ray Davies s kapelou The Kinks s texty líčícími běžný život lidí napříč společenskými vrstvami, a to skrze více i méně tragická osobní a vztahová dramata inostalgií nasáklé lamentace o „starých dobrých časech“, to vše okořeněné špetkou klasického britského humoru.

Nyní však již bez dalších odkladů přichází skupina Salad s Motorbike To Heaven, úvodním songem svého prvního alba Drink Me z roku 1995, a hned nato skupina Sleeper se skladbou Nice Guy Eddie ze svého druhého alba The It Girl vydaného v roce 1996.

Stephen Jones vystupující pod pseudonymem Baby Bird bývá často spojován jen s hitovým singlem You’re Gorgeous, který se jednak poněkud vymyká a zároveň zastiňuje zbytek jeho obsáhlé tvorby. My si nyní představíme dvě z jeho tváří, nejprve písní Cool And Crazy Thing To Doze sólového alba Fatherhood, třetího z jeho kultovní pětidílné série se selekcí raných domácích lo-fi nahrávek, a následně skladbou Goodnight, úvodním singlem jeho kapelového debutu Ugly Beautiful z roku 1996.

Další z osob výrazně přispívajících k utváření větší členitosti britpopové scény byl kytarista Luke Hainesse skupinou The Auteurs, která svůj komorní kytarový alt-rock často obohacovala o lehce netradiční prvky jako využití violoncella coby podkreslujícího nástroje. Jejich první album New Wave z roku 1993 lze považovat za jeden ze základních kamenů celého podžánru, my si je všakpřiblížíme skrze skladbu Chinese Bakery z jejich druhéstudiovky Now I’m A Cowboy vydané o rok později. Hainesstál rovněž u zrodu tria Black Box Recorder, které tvořil spolu shudebníkem Johnem Moorem a zpěvačkou Sarahou Nixey. Jejich album England Made Me z roku 1998 napěchované melancholicky laděným zvukem a ponurými texty si zde představíme písní Kidnapping An Heiress.

Nyní zabrousíme do Sheffielu za skupinou Pulp, jejíž prvopočátky sahají až do roku 1978, kdy se jednalo o středoškolský projekt frontmana Jarvise Cockera. Během prvních dvanácti let svého působení si skupina prošla mnoha změnami v sestavě, prezentaci i stylu,od akusticky laděného pop-rocku alba It (úryvek ze skladby My Lighthouse) přes temnou avantgardní éru nejlépe zachycenou na jejich post-punkovém albu Freaks (úryvek ze skladby Master Of the Universe) až po jakéhosi hybrida obojího se špetkou synth-popu navíc na albu Separations (úryvek ze skladby Don’t You Want Me Anymore?).

Teprve začátkem devadesátých let se Pulp konečně dočkali dlouho očekávaného průlomu a brzy nato se spolu s kapelami Suede, Blur a Oasis stali součástí jakési „velké čtyřky britpopu“. Následujícími třemi písněmi si přiblížíme jejich tři alba vydaná v devadesátých letech. Jako první zazní Do You Remember The First Time? Z desky His N Hers vydané v roce 1994, dále o něco méně známá skladba Underwear z jejich zásadního alba Different Class z roku 1995, na kterém se mimo jiné objevily úspěšné singly jako Mishapes, Something Changed,Disco 2000 i jejich vůbec největší hit Common People, a na závěr přijde píseň Help The Aged, která poslouží coby ukázkaz jejichalba This Is Hardcore, 1998.

Byť eventuální průlom Pulp byl ohromný, byly to především relativně nově zformované skupiny Blur a Oasis, které si díky svému čerstvému zvuku s kořeny pevně zapuštěnými v pop-rocku šedesátých let a v nezanedbatelné míře i pevné fanouškovské základně svých mladých frontmanů Damona Albarna a bratří Liama a Noela Gallagherových pro úspěch nemusely chodit nijak daleko. Dlouhodobě rovněž figurovaly v hledáčku hudebních i bulvárních časopisů, kde byly s oblibou prezentovány coby úhlavní soci soupeřící o první místo v domnělé hierarchii britpopové scény. Obě skupiny si zde představíme bok po boku ve dvou párech, přičemž nejprve zazní jedna skladba z prvního alba každé z nich. V případě Blur to bude píseň There’s No Other Way, druhý singl z jejich alba Leisure z roku 1991 a hned nato přijdou Oasis s Married With Children, závěrečnou skladbou alba Definitely Maybe z roku 1994.

Následující dvojice náleží ukázkám ze druhého alba obou kapel. Blur přichází se skladbou Pressure On Julian z alba Modern Life Is Rubbish uveřejněném v roce 1993 a Oasis je doplní písní She’s Electric z alba What’s The Story (Morning Glory), domova hitů jako Don’t Look Back In Anger nebo Wonderwall.

„Velkou čtyřku britpopu“nyní uzavřou tři písně od londýnských Suede. Jako první to bude So Young coby ochutnávka z jejich úspěšného eponymního debutu z roku 1993, a hned nato skladby Lazy a Beautiful Ones,dva singly z jejich třetí studiovky Coming Up vydané v roce 1996.

Dívčí duo Shampoo tvořené kamarádkami Jacqueline Blake a Caroline Askew, které po dvou nezávislé vydaných singlech v syrovém stylu riotgrrrl prorazily na britpopovou scénu se svojí živou kombinací punku a pop/rocku,si přiblížíme skrze jejich nejúspěšnější singl Troublez jejich prvního alba We Are Shampoo z roku 1994. Následovat bude ukázka z eponymního alba skupiny Elastica z roku 1995 v podoběskladby 2:1, která se o rok později objevilaspolu s písněmi několika dnes již zmíněných interpretů i na soundtracku k filmu Trainspotting.

A teď už se na nás chystají bristolští Strangelove se skladbou Freak, stěžejním singlem svého třetího a zároveň posledního alba z roku 1997, a hned po nich přijdou na řadu oxfordští Supergrass s písní She’s So Loose ze svého prvního alba I Should Coco vydaného v roce 1995.

Z dnešního dílu nás vyprovodí kapela The Verve se svým nejznámějším singlemz alba Urban Hymns vydaného v roce 1997, příležitostně pojmenovanou písní Bittersweet Symphony, která se už jen na základě právních tahanic, kterými byla krátce po svém uvedení opředena, dá snadno vnímat coby symbolické rozloučení s érou britpopu – fenoménem, kterým Velká Británie světu zvládla dokázat, že po svém nedocenitelném přínosu do hudební historie v předchozích dekádách ani v devátém desetiletí rozhodně nehodlá zůstávat pozadu.

Těšíme se na slyšenouu dalšího dílu našich hudebních mixtapů, ať už nás jejich obsah zavede kamkoli.