Mluvené slovo nejen na LP

Co je to mluvené slovo?

Jako mluvené slovo se označují povídky, dětské pohádky, rozhlasové seriály, četby na pokračování, rozhlasové hry, poezie, dokumenty, publicistika, rozhovory a jiné.

Natočené mluvené slovo slouží nevidomým, ale i dalším lidem, kteří ho rádi poslouchají. Mluvené slovo může být zachycenou na různých typech audionosičů. Nejoblíbenější jsou gramofonové LP desky a kompaktní CD disky.

Mistři mluveného slova nejen na LP

Jan Werich

Jan Werich byl herec, dramatik, prozaik, esejista a básník, autor písňových textů, významný představitel české meziválečné avantgardy, spojující umělecký, zvláště divadelně dramatický program s perspektivou nové společenské organizace i ušlechtilejších vztahů mezi lidmi. Nejraději pil irskou whisky. Svoje paměti by začal tím, jak šel se svým bratrancem Jardou Kopeckým na ryby a založení Osvobozeného divadla přirovnává k založení Anglikánské církve.

Duo Voskovec a Werich

Jan Werich se narodil 6.2.1905 v Praze. Od podzimu 1916 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici a po maturitě (1924) na právnické fakultě Karlovy univerzity. Vysokoškolská studia nedokončil a od roku 1927 se natrvalo věnoval divadelní činnosti. Už během studií na gymnáziu se seznámil se svým pozdějším partnerem Jiřím Voskovcem a toto přátelství se ještě více upevnilo po Voskovcově návratu z Dijonu. Oba mladé umělce spojoval zájem o film, jehož novinky Werich příležitostně recenzoval v Českém filmovém světě a v magazínu Přerod. Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. Před svým odchodem do emigrace natočily čtyři filmy: Pudr a benzín (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Werich sám pak vytvořil ještě hlavní roli ve filmu U nás v Kocourkově (1934). První společná hra Voskovce a Wericha Vest pocket revue měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Ve vlastní režii v ní vytvořily dvojici klaunů se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek. Bez vlivu na jejich jevištní projev nezůstalo ani dadaistické slovní žonglérství Vlasty Buriana.

Osvobozené divadlo na LP

Než se Osvobozené divadlo stalo r. 1929 výhradně scénou Voskovce a Wericha, střídali se jejich revue s Honzlovými inscenacemi avantgardních her, vybíraných Vítězslavem Nezvalem. Jedenáctiletá činnost Voskovce a Wericha skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Neuskutečnila se ani připravovaná premiéra nové hry Hlava proti Mihuli, nová adaptace Nestroyovy frašky a divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno. V divadelní práci pracovali oba umělci v USA. Až do konce druhé světové války hráli jek anglicky pro americké publikum, tak i česky pro krajany. Marně se snažili prosadit i v Hollywoodu, nicméně jejich hlavním polem působení se stalo české vysílání amerického rozhlasu, kde vystupovali i v politicky bojovných pořadech s aktuálními texty pro Ježkovy melodie.

Na pražské jeviště se Werich vrátil po svém návratu do Čech (1945) v postavě Sherida Whitesieda z americké hry Harta přišel na večeři v Realistickém divadle (1946). Po Voskovcově návratu (1946) obnovili divadle W+V revue Pěst na oko (1947 – 48). Ještě než Voskovec znovu odešel do Ameriky, nastudoval hudební komedii Divotvorný hrnec (1948), v níž Werich vytvořil postavu vodníka Čochtana. Jako člen divadle v Karlíně pak ještě (spolu s Vlastou Burianem) ve hře Nebe na Zemi. R.1955 se ujal uměleckého vedení Divadla satira, které přejmenoval na Divadlo ABC.

Werich vypráví pohádky

Jan Werich zde čte nejen své tři vlastní texty, vzniklé mimo knihu pohádek Fimfárum, ale i tři pohádky Josefa Štefana Kubína. Kubínova bohatá řeč, časté novotvary a překvapivá spojení souzní s Werichovou zálibou v jazykových hrátkách.

K četbě pohádek došlo v době práce na prvních kapitolách Haškova Švejka, v letech 1952-53. Zajímavý je původ některých, zde čtených vlastních Werichových textů.

Například Pohádku o zlaté rybce napsal Werich pro animovaný film Jiřího Trnky. Jde o jinou verzi Pohádky o rybáři a jeho ženě, známé později z Fimfára. Tato původní verze se od pozdější nahrávky liší nejen svěžestí Werichova hlasu, ale mnoha zajímavými humornými a hravými detaily. 

Horníček Miroslav 

Miroslav Horníček narozen v Plzni 10.11.1918, byl herec, režisér, dramatik a prozaik. Po maturitě na plzeňské reálce (1937) pracoval jako úředník. Roku 1941 získal angažmá v místním divadle, kde působil do konce války jako herec, režisér i autor. V roce 1945 se přestěhoval do Prahy a postupně prošel divadlem Větrník, Divadlem satiry, Národním divadlem ABC (zde spolupracoval s Werichem a Kopeckým), Hudebním divadlem v Karlíně a Semaforem.

Hovory H 

Velkého ohlasu dosáhlo jeho autorské představení založené na dialogu s diváky Hovory přes rampu (1966-67), na něž později navázal televizními Hovory H (1969-71). Jako průvodce i protagonista filmového experimentu Kinoautomat pobýval půl roku v Montrealu na světové výstavě EXPO 1967.

Po návratu spolupracoval s různými divadly, televizí a rozhlasem a věnoval se dramatické, prozaické a od r.1970 také výtvarné tvorbě.

Divadelní hry 

Na jevištním provedení svých her se Horníček podílí většinou herecky i režisérsky (Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Pokušitel, Dva muži v šachu, Malá noční inventura, Tři Alberti a slečna Matylda).

Pro divadlo upravuje vlastní prózy, například prvotina Dobře utajené housle jako sbírka próz i divadelní hra. Cestopisné eseje (Listy z Provence). Žánrově i tématicky pestré Horníčkovi prózy (Javorové listy, Pohlednice z Benátek, Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A v červnu v Mariánských Lázních, Jablko je vinno, Chvála pohybu) zdůrazňuje osobitě pozorujícího a interpretujícího autorského vypravěče.

Jaroslav Hašek

Inspirací k sepsání románu Haškovi byly jeho zážitky z 1. světové války, zejména jeho působení v řadách 91. pěšího pluku Rakousko–uherské armády. Ve svém románu dokonce použil pravá jména některých příslušníků tohoto pluku a pravá jména míst, kterými vojáci pluku procházeli. Inspiraci k příhodám románové postavy Josefa Švejka byly příhody různých lidí, se kterými se Hašek poznal, mj. příhody skutečného důstojnického sluhy nadporučíka Lukáše, který se jmenoval František Strašlipka.

Haškovo dílo není snadné žánrově zařadit. Zdaleka to není jen humoristický román. Je to zároveň satira líčící velice přesvědčivě s pomocí všemožných karikatur, podivných figurek a neobvyklých situací žalostné poměry panující v rozkládajícím se Rakousku-Uhersku. K tomu Hašek využívá i žánr grotesky a frašky, volí jednoduché a srozumitelné výrazové prostředky, píše přehledně a jazykem obyčejného člověka, vše směřuje k zesměšnění nesmyslného válčení a starého řádu. Kompozice románu pak připomíná pikareskní román, kde je hlavním hrdinou šibal, který zosobňuje ideál lidové podnikavosti a chytrosti, prochází celou řadou více či méně napínavých příhod a snaží se za každou cenu přežít.

Část příběhu se také odehrávala v jistém hostinci U kalicha v Praze, ten od roku 1907 opravdu existuje, na rozdíl od knihy však zde byl provozován i nevěstinec, Marie Müllerová byla ve skutečnosti mladá bordeldáma a Josef Palivec nebyl majitel, ale číšník hubené postavy, který zde pracoval v letech 1912–1914.

Román Osudy dobrého vojáka Švejka

V románu Osudy dobrého vojáka Švejka se Švejkova postava dostala na úplně jinou, podstatně hlubší úroveň. Nejde zde již vůbec o jednoznačného blba. Švejk je naopak pozoruhodný právě tím, že se u něj instinktivní statečnost a jakýsi smysl pro pořádek nepojí s očekávanou hloupostí nebo nedostatkem smyslu pro realitu. Švejkova osobnost, tak jak ji Hašek představuje, překvapuje na jedné straně neutuchajícím životním elánem, na straně druhé jakousi životní rezignací, odevzdaností a smířením se s osudem. Jako by Švejkovi scházely ambice a životní cíle. Tento paradox vyvolává pochybnosti, zda Švejk opravdu jedná podle toho, co si myslí. Švejk se umí vysmívat, dělá to často a i velice inteligentně, ale motivací jeho doslovného plnění příkazů svých nadřízených není výsměch, alespoň ne jeho vlastní. To Hašek sám se směje že postava tak ctnostná jako Švejk by byla jak mimo dosah pochopení svých současníků, tak i mimo konstrukční parametry dané třídící a jateční linky, což by paradoxně zlepšilo jeho šance válečnou katastrofu přežít. Tento hlavolam autorského záměru je drogou, která udržuje milióny příznivců po celém světě, není ale běžné se setkat se slovní formulací jeho řešení. Snad omylem je tedy postava dobrého vojáka Švejka občas ukazována jako typický příklad české národní povahy.

O velice těžké interpretaci své postavy sám Hašek píše v doslovu k prvnímu dílu románu: „Nevím, podaří-li se mi vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: „Ty jsi blbej jako Švejk,“ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit tímto obohacením českého jazyka“. Přinejmenším tuto zásluhu dnes Haškovi nelze upřít – slova švejk, švejkovina nebo švejkovství se stala (v přeneseném významu) běžnou součástí české slovní zásoby.

Osudy dobrého vojáka Švejka na gramofoné desce

Osudy dobrého vojáka Švejka mistrně převyprávěl Václav Vydra nebo Václav Postránecký a ještě dříve i Jan Werich. Smutné je, že tento autor, který je ve světě asi nejvíce čtený, zemřel velmi mlád a přispěla k tomu jeho nedobrá životospráva. Byl častým hostem pražských hospod a na své zdraví moc nedbal.

Šimek Miloslav, Grossmann Jiří 

Slavné a velmi oblíbené komponované pořady plné písniček, scének a povídek v podání obou hlavních protagonistů, ale také například Milušky Voborníkové, Nadi Urbánkové, Pavla Bobka, aj., uslyšíte tak jak byly zaznamenány přímo při představeních v divadle Semafor.

Konec této, u nás asi nejoblíbenější komické dvojice, zapříčinila smrtelná choroba Jirky Grossmanna, který umřel velice mlád.  Vtipné hlášky z jejich Návštěvních dnů jsou populární dodnes. 

Felix Holzmann

Felix Holzmann se narodil 8. července 1921 v Teplicích. Otec z něj chtěl mít úspěšného podnikatele, a proto vystudoval obchodní školu v Ústí nad Labem. Jenže Felix místo obchodu inklinoval již od dětství k divadlu. Lákal ho svět manéží a klaunů, za svoje velké vzory považoval Voskovce a Wericha.

Určitou zajímavostí je, Felix Holzmann sloužil za 2.světové války v německé armádě a od roku 1945 do roku 1946 byl v sovětském zajetí. Ale o tom se raději moc nemluvilo a nepsalo. 

Jára Cimrman

Jára Cimrman  je fiktivní postava univerzálního českého génia (označovaného též Mistr), vytvořená Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem.

Poprvé se objevil roku 1966 v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka v Československém rozhlase, a to jako řidič parního válce a sochař. Ještě téhož roku však bylo autory a dalšími spolupracovníky založeno celé Divadlo Járy Cimrmana, které dodnes uvádí hry přisuzované Járovi Cimrmanovi a zároveň zpracovávalo fiktivní život a dílo člověka, jenž je popisován jako génius a všeuměl. Jára Cimrman má v české kultuře značný ohlas a dokonce získal nejvyšší počet hlasů v celonárodní anketě Největší Čech v roce 2005.

Divadelní hry Járy Cimrmana na LP 

Postava Járy Cimrmana se přímo objevuje pouze v jediné hře Divadla Járy Cimrmana. Jde o hru Lijavec a roli Cimrmana v ní ztvárňuje Zdeněk Svěrák, dříve se ji občas alternovali i Ladislav Smoljak, Jan Hraběta, Genadij Rumlena a Andrej Krob. V semináři k Poslu z Liptákova se objevuje Cimrmanův vnuk Josef Schmoranz, ztvárňují ho Petr Reidinger či Genadij Rumlena, v minulosti také Václav Kotek, Jan Kašpar, Josef Koudelka či Andrej Krob.

Cimrman se dále objevuje ve pseudodokumentárních snímcích Stopa vede do Liptákova a Expedice Altaj – Cimrman mezi jeleny. Cirmrman, to je specifický humor, oblíbený u řady lidí a povídky jsou oblíbené stále. 

Divadelní hry vyšly i na gramofonových LP deskách ve vydavatelství Supraphon.