Rolling Stones - Rolling Stones

Rolling Stones, jedna z nejslavnějších a téměř v původním složení přes patnáct let vystupující skupina, dokazuje touto, zatím poslední deskou Black And Blue, že přestože již patří k historii i legendě rock and rollu, je stále na tvůrčí cestě a nežije pouze z podstaty jako někteří další interpreti zpopularizování rockovou mánií ze začátku šedesátých let.

Rozhodující vliv na vznik Rolling Stones měli především britští bluesovi protagonisté Alexis Korner (se skupinou Blues Incorporated) a Cyril Davies. Prazáklady se utvářely mezi léty 1960 až 1962 především při jamových vystoupeních Jaggera a Richarda s bubeníkem Blues Inc. Wattsem a inspirátorem Daviesem (foukaci harmonika) v Ealing klubu a později při podobných příležitostech přímo v britské kolébce rocku v Marquee klubu. 

V tehdejším víceméně improvizovaném seskupení vystupovali s Jaggerem, Richrdem a Jonesem klavírista lan Stewart, basový kytarista Dick Taylor (později kytarista Pretty Things) a bubeník Tony Chapman. K prvnímu veřejnému vystoupení pod názvem Brian Jones and Mick Jagger and The Rollin'Stones (ke jménu se inspirovali stejnojmennou skladbou amerického černošského bluesmana Muddyho Waterse) došlo s trochou štěstí, když v Marquee zaskakovali při rozhlasové nahrávce za nepřítomného Kornera a Blues Inc. (v červnu 1962). Jediným výdělečně činným byl Stewart, jehož příjmy udržely skupinu v provozu do té doby, než získala první angažmá v Crawdaddy klubu v Richmondu, během kterého navázali spolupráci s manažerem Andrewem Oldhamem. To již vystupovali ve složení Mick Jagger (vl. jm. Michael Philip Jagger, nar. 26. 7. 1943), Keith Richard (nar. 18. 12. 1943), Brian Jones (vl. jm. Lewis Brian Hopkin Jones, nar. 28. 2. 1942),

Bill Wyman (vl. jm. Bill Perks, nar. 24. 10. 1941) a Charlie Watts (vl. jm. Charles Robert Watts, nar. 2. 6. 1941). Stewart odešel po Oldhamově příchodu, ale nikdy nepřestal se skupinou spolupracovat alespoň ve studiu. Oldham vypracoval reklamní kampaň, stavěl Stones do opozice k Beatles a prezentoval je jako mladé rebely. Na základě demosnímků zařídil nahrávací smlouvu u gramofonové firmy DECCA.

Repertoár Rolling Stones představoval klasický rhythm and bluesový materiál, jehož inspirátory byli především Američané Chuck Berry, Bo Diddley, Muddy Waters aj. První single se objevil 7. 6. 1963 s tituly Come On (Berry) a I Want To Be Loved. Pro získání popularity bylo rozhodující vystoupení na 1. National Jazz and Blues festivalu v Richmondu a následující turné s Everly Brothers, Bo Diddleym a  Little Richardem. 

Titul druhé desky I Wanna Be Your Man si vypůjčili od Beatles a v únoru 1964 se s třetí deskou Not Fade Away, tentokrát z repertoáru Buddy Hollyho, dostali už na třetí místo žebříčku. Přebíraným repertoárem se ostatně vyznačovala i první dvě alba Rolling Stones (1964 a 1965). K prvním skutečně původním skladbám autorské dvojice Jagger/Richard (skrývajících se zpočátku pod pseudonymy NANKER, PHELGE), kterým se dostalo světového uznání, patřily především The Last Time, Satisfaction a Get Off My Cloud. Za nejvyhraněnější však Ize považovat až Aftermath, jejich čtvrté album (1966). Úspěch byl o to cennější, že vyšlo téměř zároveň s těžkou konkurencí, beatlesovským Revolverem a Dylanovou deskou Blonde On Blonde. To již za sebou měli americká turné a vydávali ročně nejméně jedno album. Některá alba předcházejícího a tohoto období jsou poznamenána vlnou psychedelic music, flower-power a posléze i satanskou mystikou. K nejlepším rockovým číslům patří Sympathy For The Devil, Jumpin' Jack Flash, Street Fighting Man a další od stabilní autorské dvojice Jagger/Richard. 

Důležitým obdobím byl rok 1969, kdy Stones nahradili Jonese kytaristou Mickem Taylorem (nar. 17. 1. 1948), ze skupiny Johna Mayalla. Jones se sice chystal opět spolupracovat s Alexisem Kornerem, ale 13. 6. 1969 tragicky umírá. Dva dny nato pořádají Stones v londýnském Hyde Parku zdarma koncert za účasti 250 000 diváků a o měsíc později vychází jejich snad nejúspěšnější nahrávka Honky Tonk Women.

Mezitím se vyměňují manažeři, vrcholí rozpory s DECCOU a vychází i výborné album Let It Bleed s pevně nastoupenou linií, která vede až k této desce. Vystupují na mamutím festivalu v Altmontu v Severní Kalifornii, kde je zhlédlo přes 400 000 lidí. V roce 1971 vyšla deska Sticky Fingers, tentokrát již s vlastní etiketou Rolling Stones, na níž se šklebí vypláznutý jazyk, dnes neodmyslitelný atribut Stones. 

Pro koncertní vystoupení přibírají některé stálé studiové spolupracovníky, trumpetistu Jima Price, saxofonistu Bobby Keyese a klavíristu Nicky Hopkinse. V následujícím roce vydávají dvě desky Exile On Main Street, album hudebně i textově dýchající syrovým blues. Slabší Goat's Head Soup (1973) a lepší It's Only Rock'n'Roll (1974) jsou poslední nahrávky s Taylorem, který Stones opouští. Na uvolněném místě se střídají náhradníci, kytaristé Wayne Perkins, Harvey Mandel a Ron Wood, z nichž poslední se stal později členem skupiny, s níž se stále více objevuje i varhaník Billy Preston. Black And Blue (1976) je rozhodně vyzrálá deska, více rocková  než  bluesová, vyrovnanější v obsahu textů, ze kterých mizí jaggerovský satanismus a provokace za každou cenu. 

Z některých textů (Memory hotel) je cítit částečná únava z kolotoče vystoupení, cestování a stálé sebekontroly nutné k udržení mýtu; Hand of Fate Ize dokonce chápat symbolicky jako Jaggerovo přiznání životního běhu a určité smíření s ním, což dokumentuje pro Stones v nezvykle jemné skladbě Fool To Cry, kde otevřeně popustí uzdu svým rodičovským pocitům a je šťastný, když ho dítě osloví: tati, ty jsi blázen k pláči" a Jagger replikuje: jsem šťastný blázen". To dřív u Stones nebylo! Z hudebního hlediska je zajímavý příklon k líbivějšímu projevu, vhodnějšímu i pro diskotékovou produkci, o čemž svědčí i dvě připomínky reggae  (v Hot Stuff a Cherry oh Baby). 

Každopádně tato deska nevybočuje z hlavní linky vývoje Stones a neznamená ani žádný ústupek. Je pouze logickou zastávkou na cestě, kterou začali jako mladíci před patnácti lety.

Hynek Žalčík