Šelakové desky

Šelakové desky se objevují  na konci 19. století. Masivně se začaly vyrábět na počátku 20. století a vyráběly se až do šedesátých let.

První šelaková deska byla vyrobena v roce 1896, až v roce 1902 byla v USA vyrobena první šelaková deska, kterou bylo možné přehrávat oboustranně.

Šelaková hmota se v několika různých verzích přesného složení stala standardním materiálem pro výrobu "osmasedmdesátkových" desek až do doby, kdy byly nahrazeny vinylovými deskami.

Co je šelak

Šelak je výměšek červce lakového, drobného asijského hmyzu. Měl ve směsi funkci pojiva a namletá břidlice sloužila jako plnidlo, díky níž povrch desky získal odolnost proti neustálému odírání kovovou jehlou během přehrávání. Dále se používaly různé přídavné materiály jako saze, bavlna. Přesné složení materiálu dle doby výroby a výrobce.

Specifikace šelakové desky

Šelakové desky měly průměr 25 cm nebo 30 cm, rychlost otáčení 78 ot/min a měly širší drážku než současné desky. K přehrávání se užíval hrot s větším poloměrem zaoblení. Jedna strana standardní desky pojala zhruba tři minuty záznamu, což vystačilo na jednu píseň; větší deska, s průměrem 30 cm i pět minut záznamu.

Záznam zvuku byl monofonní. Nevýhody šelakových desek byla křehkost, nízká kvalita zvuku (“telefonní sluchátko”), nízká dynamika (rozdíl mezi tichou a hlasitou pasáží).

Značky šelakových desek

Nejznámější značky gramofonových desek z první republiky jsou Ultraphon, Supraphon, His master's voice, Esta, Odeon, Polydor, Rekord, Artona, Selekton a mnoho dalších.

Mezi těmito značkami existovaly ustálené rozdíly v ceně a kvalitě nahrávek. Například značky Artona a Selekton byly speciálně zřízeny firmou Ultraphon pro vydávání méně kvalitních nahrávek a tato praxe byla obvyklá i u jiných firem.

Šelakové desky v Čechách a Československu

Na území tehdejšího Československa existovalo několik firem, které šelakové desky vyráběli. Nejstarší byla známá zahraniční firma „His Master´s voice“ která lisovala desky v Ústí nad Labem už od roku 1910. Od roku 1928 vyráběla šelakové desky firma „Rekord“ a o rok později vznikly další firmy Homocord, Odeon, Parlophon, Ultraphon (později přejmenována na Supraphon) a v roce 1930 firma Esta.

Drahý a nedostatkový šelak byl nahrazen fenolformaldehydovou pryskyřicí s názvem Novolak. Uvedený typ pryskyřice pro československý gramofonový průmysl vyvinuli pracovníci Stalinových závodů v Litvínově, přičemž v Loděnici byl při lisování desek aplikován v letech 1952 – 1954. Výroba šelakových desek probíhala v Loděnici u Berouna až do roku 1964. Šelakové desky byly nahrazeny vinylovými SP singly

Gramofony na šelakové desky

První gramofony pro šelakové deskybyly na dnešní dobu velice primitivní, což způsobila hlavně nedostatečná technická a materiálová vyspělost. V prvních desetiletích vývoje se vyráběla šasi gramofonů ze dřeva. Byl v nich uložený hodinový strojek, který se musel natahovat klikou na boku šasi. 

Zvuk byl přenášen přenoskou z tvrzené oceli a později s diamantovou či safírovou špičkou (malé, velmi lehké a extrémně tvrdé přenosky při správném použití jeví minimální opotřebení). Ocelové přenosky se musely měnit někdy po každé reprodukci.

Nedílnou součástí byl mimo jiné mosazný trychtýř, tzv. ozvučnice, která sloužila jako zesilovač. Tyto dominantní plechové trychtýře se dočkaly velice zajímavého protvarování a staly se tak prvkem, který starým gramofonům propůjčoval jedinečný a dnes už zcela vymizelý vzhled. Už v této době se gramofony stávaly ozdobou interiérů, což vedlo k dalšímu vývoji jejich vzhledu.

Z důvodu dalšího technického pokroku ve 30. letech 20. století začaly ozvučnice z gramofonů mizet. Vznikaly nové druhy gramofonů, které byly přímo zakomponované do interiérů domácností. 

Menší gramofony na kliku měli vyústění zvuku v podobě malé trubky a vyráběli se i v kufříkových verzích.

Elektrické gramofony starší výroby měli přepínání rychlosti otáčení na 78 ot/min, často včetně možnosti přetáčet i chvějky přenosky z krystalky na magnetodynamickou přenosku.

Hroty na šelakové desky

Šelakové desky měly širší záznamovou drážku než desky vinylové a proto potřebovaly pro kvalitní přehrání záznamu širší hrot („jehlu“).

Ocelové jehly byly rovné nebo lomené. V nabídce výrobců lze narazit na dělení ocelových jehel také dle míry hlasitosti přenosu záznamu z drážky. Jedná se o tři úrovně od jehly s nízkou, střední až vysokou hlasitostí.

První alba

Jakmile se šelakové desky přehrávané na 78 otáček zavedly jako standardní formát masového prodeje hudebních nahrávek (obvykle to byly desetipalce, i když občas také dvanáctipalce), rychle rostoucí armáda zákazníků zatoužila po nějakém způsobu jejich uchovávání. Od roku 1910 se prodávaly kolekce prázdných obalů, svázaných jako album fotografií, pod názvem “alba nahrávek", aby si do nich mohli zákazníci ukládat své šelakové desky, náchylné k rozlomení.

Ve třicátých letech dvacátého století začaly nahrávací společnosti vydávat sbírky šelakových desek od jednoho účinkujícího nebo stejného druhu hudby - v případě vážné hudby se jednalo o dlouhá díla na několika deskách - a prodávat je jako „alba", i když tou dobou ještě s nepotištěnými obaly.

Roku 1940 přesvědčil nový firemní návrhář Alex Steinweiss společnost Columbia, aby vydala album čtyř šelakových desek (v podobě osmi dvouskladbových směsek), nazvané Smash Song Hits od Rodgerse & Harta, s ilustrovanou přední stranou a poznámkami o hudbě uvnitř obalu a na jeho zadní straně. Zrodilo se tak umění obalu alba.