Dějiny rockového prokletí

„Buď budeme žít, nebo umřeme. Když umřeme, budeme se s tím muset srovnat. Když budeme žít, budeme se muset srovnat s tím, že žijem." 

Tak shrnul přístup rockových umělců k životu John Lennon. Jsou to slova génia, který je největším důkazem toho, že hudba, stejně jako ostatní formy umění, může přežít dokonce i smrt svého tvůrce.

A to i po čtyřech výstřelech vypálených pomatencem, jenž si vraždou největší rockové hvězdy světa chtěl vydobýt slávu a nesmrtelnost, ale místo toho upadl v zapomenuti, stejně jako další lidé, kteří připravili svět o možnost objevit další podoby kreativity.

Klub 27 - předčasná úmrtí na vrcholu keriéry

Tento seriál tvoří několik příběhů o umění, životě a smrti ve světě rocku. Jsou to příběhy o životech náhle ukončených na vrcholu tvůrčího vzestupu a o neuvěřitelných cestách osudu. Příběhy umělců, kteří zemřeli po letech bojů se svými démony, jimž už nedokázali dal čelit. Najdeme zde umělce od Buddyho Hollyho až po Whitney Houston, tedy hudební legendy různých období, jež se od sebe lišily životním stylem i způsobem, jak vyjadřovaly svůj talent. Jedno však měly společné, a sice skutečnost, že šlo vesměs o dobové ikony. Řada z těchto osobností je členy takzvaného klubu 27, tedy skupiny hudebníků a zpěváků, kteří vesměs zemřeli ve vēku dvaceti sedmi let. Prvním z nich byl bluesový kytarista Robert Johnson, který zemřel 16. srpna roku 1938, a posledním přírůstkem je anglická zpěvačka Amy Winehous, jež zemřela 23. července roku 2011.

Tato znepokojivá statistika přerostla v legendu. Zmíněny klub byl “založen” počátkem 70. let, kdy během pouhých pár let odešlo na věčnost několik klíčových osobností tehdejšího světa hudby tedy Brian Jones (Rolling Stones), Janis Joplin, Jimi Hendrix a Jim Morrison (The Doors), a to právě ve věku sedmadvaceti let. Pak “přicházeli” další členové: hudebníci jako Pete de Freitas z kapely Echo & the Bunnymen, Dave Alexander ze Stooges, Ian Curtis z Joy Division, Mia Zapata z Gits, Kristen Pfaff z kapely Hole, Jean Michel Basquiat z Grey a Freaky Tah z Lost Boyz.

Sedmadvacetiletý Richey Edwards z kapely Manic Street Preachers zmizel 1. února 1995 a roku 2008 byl oficiálně uznán za mrtvého. Je to jen pouhá náhoda? Média vytvořila legendu.

Bulvární představivost začala vymýšlet záhadná spiknutí ze strany FBI či bezskrupulózních manažerů a producentu (jako byl Mike Jeffrey, podezíraný ze spolupráce s mafií a britskou tajnou službou, jenž podle mnohých zavinil smrt Jimiho Hendrixe, aby mohl shrábnout ohromnou částku z pojistky). Je jasné, že veřejnost to zajímalo a vzrušovalo a z dotyčných hudebníků se dříve nebo později staly ikony. Odpovědi se snažil poskytnout dokonce i svět vědy: průzkum více než tisíce případů, který provedla Mooresova liverpoolská univerzita, dokázal více než dvojnásobnou pravděpodobnost, že rocková hvězda zemře v mladším věku, než tomu je u zbytku populace.

Na začátku byl rock and roll

Pokud bychom chtěli rozebírat svět posledních šedesáti let z pohledu rocku, tyto tragické události nám hodně napovědí o tom, jak se proměnil. Rockovi průkopníci v 50. letech přicházeli o život za okolnosti, jimž by se dnes asi vyhnuli, v 60. letech byly na vině často drogy a nespoutaný životní styl. Generace poslední dekády 20. století a první dekády století 21. zase pohltila beznaděj a osamění. Letadlo Otise Reddinga, které se zřítilo během nočního letu v Madisonu, flašky Johna Bonhama (Led Zeppelin) a Bona Scotta (AC/DC), stříkačky Hillela Slovaka (Red Hot Chili Peppers) a Andrewa Wooda a puška Kurta Cobaina (Nirvana) jsou vesměs symboly svobodného a rebelského způsobu vedení života, kdy se za balancování na hrane často zaplatí až příliš vysoká cena. I to je však součástí dějin rocku. Pokud se zabýváme životy těchto hudebníků, chtě nechtě objevujeme za jejich podiovými alter egy skutečné lidi, s jejich pochybnostmi, chybičkami a tvořivosti.

Je naprosto normální, pokud se cítíme naštvaně, zmateně a smutně při čtení těchto příběhů mladých lidí zničených buď nezvladatelným nutkanim k sebedestrukci jako v případě Laynea Staleyho (Alice In Chains) a Sida Viciouse (Sex Pistols), nebo jen nezvratným osudem, který čekal Jaka Pastoriuse, Cliffa Burtona či Jeffa Buckleyho, muže s andělským hlasem, na nějž si smrt počíhala v řece Mississippi poté, co stihl natočit pouze jedinou desku. Jak by to vypadalo, pokud by k tomu nedošlo? Nejlepším způsobem, jak překonat tyto pocity a reakce, je dozvědět se, jaké dílo tito lidé vytvořili a nakolik naplnili svůj život, než nastal onen osudný poslední okamžik; kolik kroků už ušli po schodišti, po němž stoupali k věčně slávě.

A právě proto se tento seriál zabývá zejména životy rockových hvězd, nikoli pouze jejich smrtí, dokonce i tehdy, zahaluje-li jejich konec tajemství nebo pokud se podobá příběhům, jaké jste zvykli čítat v černé kronice, jako v případech vražd Dimebaga Darrella (Pantera), Petera Toshe ci Johna Lennona (The Beatles). Jejich úmrtí obecně vzato prezentují úžasný a nevysvětlitelny styl rokenrolového života. Některé události se nikdy nevysvětlily, jiné došly do překvapivého finále, řada z nich se bohužel dala předpovědět nebo se jim bylo možné snadno vyhnout. V tomto světě člověk spis shoří, než aby pomalu vyhasl, jak citoval Kurt Cobain ve svém posledním dopise Neila Younga. A je to take svět, v němž se človek nejsnáz stane hrdinou tehdy, pokud se nedožije staří, jak to zpívá kapela The Who ve skladbě “My generation”.